Sedím na posteli a mám uklízet, neboť za dva dny letím do Walesu jako aupair. Jak to všechno začalo?
V květnu jsem úspešně odmaturovala, dostala jsem se na VŠE a začala se připravovat na vysokoškolský život. Ty 3 měsíční prázdniny mi vůbec neutíkaly a v práci mi to připadalo, že je to snad věčnost. A najednou tu bylo 17. září a já oficiálně odjížděla na kolej do Prahy. Nedočkavá na svůj první den na vysoké škole o kterým jsem snila snad už od základní školy. Jako první jsem měla právo a myslím, že nebýt doc. Spirita, otočila bych se na podpatku a v životě do té školy již nevkročila. A tak celá rozčarovaná z tří hodinové přednášky, která mě nesmírně bavila a konečně jsem přišla na chuť právu přišla ledová sprcha. Přednáška z informatiky byla jeden velký žvást a pan doktor ze sebe dělal, no radši nic. Poslední přednáška toho dne byla matika. No, na pana přednášejícího jsem koukala po celou hodinu a půl s otevřenou pusou, co že to tam mektá. A abych se necítila sama, že to nechápu, protože všichni okolo vypadali, jako že to chápou, řekla jsem trošku víc nahlas, jestli to někdo pobírá a naštěstí ten hlouček okolo mě tomu taky vůbec nerozumněl. A tak dny ubíhaly a já vůbec nesáhla na učení, bylo mi to celkem jedno. Po dvou měsících jsem školu opustila. Bylo to velmi impulzivní rozhodnutí a nelituju toho. Vždyť já jsem si dokázala najít dvě práce a stihnout si najít byt a to během měsíce. Tím jsem si potvrdila, že když něco opravdu chci, tak to dokážu a pokud by to nevyšlo, nějaká práce se vždy najde. Někdo by si mohl říct, že je to brzo, po dvou měsících, ale já si myslím, že člověk sám pozná, zda mu to vyhovuje nebo ne velice brzo. A jak řekl můj bývalý pan ředitel, že nesnáším neúspěchy, měl pravdu, ujel mi vlak a já do něho nedokázala naskočit a já mám takovou filosofii, že když do něčeho nejdu na 100%, nemá to pro mne cenu. A to, jak mne všichni zrazují, že už mi na studium odjel vlak, nemyslím si, mám rok na to, si všechno ujasnit, co vlastně chci dělat a pak se do toho pořádně opřít. Už budu vědět, do čeho jdu a že holt budu muset makat hned od prvního dne. Navíc se moje angličtina konečně posune někam dál, a pevně věřím, že má obrovská slovní zásoba, která je momentálně pasivní, se stane aktivní. Začínám si pohrávat s myšlenkou, že bych začala studovat farmacii, takže mám rok na to, si zopakovat chemii, biologii a fyziku. Navíc se nechci otočit ve třiceti a říct si, byla si blbá a na tu aupair si měla jet, ale říct, ten rok v Anglii tě někam posunul a udělala si dobře. Žít se má teď a né někdy po škole, po práci, v důchodu. Nelíbí se mi nastavení naší společnosti v tom, že člověk musí mít vysokou školu, aby byl někdo.
Do Walesu se těším, občas mi teď teče pár slz, ale nebrečím, i když bych ráda, protože je to jedna z mých největších výzev v životě a já jsem necouvla. Pevně si stojím za svým, že to bude v pohodě a co se má stát, se stane. Nelituji žádného svého rozhodnutí, které jsem za svůj krátký život udělala. Nelituju toho, že jsem nakonec v osmé třídě nešla studovat do německé Pirny, studovala jsem obchodku, kde jsem poznala skvělé učitele a úžasné spolužáky, pracovala jsem v Lidlu, kde jsem měla skvělý kolektiv, stalo se toho spoustu a každé mé rozhodnutí mě někam posunulo a toho si nesmírně vážím.
Trochu delší článek, ale potřebovala jsem se vypsat.
2024 ©