A tak tu najednou byl čtvrtek 11. ledna a já odlétala. Ráno jsem si chtěla trochu přispat, jenže se to díky poště nepovedlo. Na letiště se mnou jela mamka, babička a Vráťa. Byli jsme tam asi fakt hodně brzo, protože jsem čekala další hodinu, než se otevřela přepážka pro odbavení mého letu. Do té doby bylo všechno fajn, byla jsem nervózní, ale zároveň jsem tam již chtěla být. Odbavila jsem si zavazadlo a rozloučila se se všema. Všechno ok, než jsem se otočila na mamku, která brečela a já začala taky. Jenže to už jsem se musela uklidnit, protože jsem nechtěla, aby mě cizí lidi viděli brečet. A tak jsem čekala před bránou a byla hrozně nedočkavá. Nenaštěstí mělo letadlo 40 minut zpoždění. Což mě naštvalo, neboť jsem letěla za tmy a nic jsem z okýnka neviděla, avšak Bristol ve tmě je úžasnej. Vystoupila jsem z letadla, vzala kufry a šla jsem hledat východ. Všichni tři už na mě čekali a mě čekala cesta do nového domova.